Podobnost s ukrajinským S.T.A.L.K.E.R je více než zřejmá, obě hry spojuje námět uzavřené společnosti s vlastními pravidly, mutace a radioaktivita. Jen Metro 2033 pojímá tyto nosné prvky poněkud jinak. Scénář hry je postaven na knižní předloze ruského spisovatele Dimitrije Glukovského.

Famózní grafika, perfektně podaný příběh, stavějící na dobrých základech netypického prostředí, výtečná atmosféra a dojem skutečně živoucího společenství s vlastními pravidly – to vše v sobě kombinuje ruský Metro 2033.

Příběh je zasazen do roku 2033, tedy přibližně dvacet let poté, co svět ochromila atomová válka. Protože je Moskevské metro největším protiatomovým krytem na světě, shromáždilo se v něm značné množství přeživších Rusů, kteří osídlili větší a zachovalejší z nespočetných stanic ruského metra. Časem se v podzemí Moskvy vyvinulo lidské společenství, které se muselo přizpůsobit polním podmínkám – výsledkem toho je specifický tržní model (jako platidlo zde slouží munice) a soubor nepsaných pravidel, která zdejší komunita ctí.

Ti, kteří se nestihli dostat do bezpečí metra, v důsledku mocného ozáření zmutovali do podoby krvelačných potvor. V tomto okamžiku je už hlavní zápletka Metro 2033 asi všem jasná – na jedné straně přeživší lidé, disponující omezenými zásobami všeho, od potravin po střelivo, na straně druhé zmutované bestie, vybavené schopností telepatie. Ačkoliv je námět poměrně neoriginální a skoro až primitivní, Metro 2033 je nad očekávání dobrá hra.

Vděčí za to jednak úžasné atmosféře, jednak perfektnímu a detailně propracovanému prostředí a v neposlední řadě živoucímu společenství mnoha odlišných charakterů, kteří se spolu musí naučit vycházet, pokud chtějí přežít v krajně nepřátelském prostředí. Nepřipomíná vám to něco? Ano, samozřejmě opět S.T.A.L.K.E.R. Tvůrci této ukrajinské akční hry se dokonce přímo podíleli na vývoji Metro 2033 a jejich rukopis je znát především na oné hutné atmosféře podzemního světa.

Těžko říci, čemu přesně za ni Metro 2033 vděčí. Jistě je to zčásti díky neuvěřitelné grafice, která ždímá z herních konzolí a také PC (Metro 2033 stojí na DirectX 11) naprosté maximum, ale to by samo o sobě nestačilo. Přesto v okamžicích, kdy za slabé záře baterky (kterou navíc musíte nabíjet) procházíte potemnělými a zdánlivě opuštěnými tunely ruské podzemky, máte srdce až v krku a čekáte, ze kterého stínu se vynoří mutací stižený spoluobčan. Či spíše spoluobčané, protože bestie v Metro 2033 mají tendenci útočit v početných skupinkách.

A protože se vy, jakožto Arťom, mladý odchovanec podzemních lidí, budete v neosídlených tunelech pohybovat nezdravě často, budete potřebovat skutečně pevné nervy. Metro 2033 je atmosférickou hrou se vším všudy a nečekejte, že se v kůži supervojáka prostřílíte z jednoho konce mapy na druhý. Protože lidé sídlí v tunelech již okolo dvaceti let, nemají ničeho nazbyt a vy se budete muset hlavně z počátku potýkat s havarijním stavem své výzbroje a výstroje. Z vlastní základny jste vysláni coby naděje svého lidu a máte za úkol vydat se na strastiplnou cestu, na jejímž konci by mělo být něco, co zásadně zvrátí neudržitelnou situaci, v níž se ocitli desetitisíce lidí uvězněných pod Moskvou. Máte za úkol řídit se rozkazy jistého Lovce, jenž má údajně informace, které vám pomohou dostat se ke kýženému cíli. Důvodem, proč se na cestu vydáváte vy, a ne on sám, je vcelku prostý – jedině Arťom je schopný odolávat telepatickým útokům mutantů.

V průběhu putování narazíte na spoustu jiných lidí, které zoufalství nebo touha po dobrodružství vyhnala z jejich domovské stanice, a pokud budete mít štěstí, mohou se k vám připojit, pomoci v boji a poreferovat o situaci v části metra, kterou mají zmapovanou. Ne všude se totiž dočkáte vřelého přivítání – nedostatek potravin a ponorková nemoc způsobila, že se obyvatelé jednotlivých stanic postavili proti sobě.

Ve spřátelených stanicích si naopak můžete vylepšit nebo rozšířit vybavení, které postupně degraduje až na samou mez použitelnosti. V průběhu hraní se dokonce podíváte i ven z metra, do ulic zdevastované Moskvy. Protože je okolí stále silně zamořeno, jste nuceni používat plynovou masku, která nejenže nevydrží věčně (filtry v ní se rychle zanášejí, proto musíte pozorně sledovat hodinky na Arťomově zápěstí), ale při vyšší zátěži se její průzor mlží a okamžitě zamrzá, což zhoršuje viditelnost.

V případě, že se vám nepodaří vyhnout se přímé konfrontaci s nepřítelem, ať už lidským či zmutovaným (což je mimochodem velmi pravděpodobné, protože lidé vymýšlejí improvizované pasti a jsou, stejně jako mutanti, vnímavý ke změnám v jejich okolí), budete mít plné ruce práce s tím sledovat nepřátele, hodinky a současně přebíjet zbraň.

Co říci závěrem? Metro 2033 je rozhodně hra, kterou byste si neměli nechat ujít, zvlášť pokud jste si zamilovali S.T.A.L.E.R sérii. Vyniká jak po stránce grafické, tak výpravou příběhu, netuctovým a úžasně propracovaným herním světem, realisticky žijícími nehratelnými postavami a spoustou dalších detailů, které tvoří neuvěřitelně impresivní dojem, jenž ve vás Metro 2033 zanechá.

Metro 2033 v eshopu TopHry.eu

• Metro 2033 (PC)
• Metro 2033 (PS3)
• Metro 2033 (XBOX360)

Perfektní hratelnost, množství vtipných a promyšlených detailů, rozmanité způsoby likvidace protivníků, moc povedená grafika a samozřejmě netuctový koncept kooperační akce dělají z Army of Two II: The 40th Day to, co je. Skvělou hru!

Původní Army of Two vzbudila rozruch ještě před svým vydáním, protože její tvůrci od počátku proklamovali, že půjde o kooperativní akci a těch je mezi dnešními hrami skutečně pomálu. V podstatě si dnes můžete vybrat mezi singleplayerem a nebo multiplayerem, avšak ani v jednom režimu si skutečné kooperace příliš neužijete. Multiplayerové akce jsou totiž v drtivé většině koncipovány jako týmové a na spolupráci dvou jedinců v nich nebývá prostor, přestože tato herní taktika má bezesporu své kouzlo. Jednou ze světlých výjimek je výborná hra Keane and Lynch a samozřejmě také Army of Two II s podtitulem The 40th Day.

Zatímco v prvním Army of Two jste se podívali snad do všech koutů světa (tedy přinejmenším do těch, kde bylo potřeba radikálně řešit nastalou situaci), v Army of Two II: The 40th Day vás žádné cestování nečeká. Celá kampaň se odehrává v exotickém a krásném Čínském městě Šanghaji. Tedy teď už spíše jen exotickém, protože krásným město dlouho nezůstane. Naopak, po vašem příjezdu už z něj zbývají pouze doutnající trosky a na první pohled je vidět, že si někdo dal pořádnou práci s tím, aby zde nezůstal kámen na kameni. A vy máte v roli jednoho z dvojice Salem-Rios, svalnatých pořízků, kteří si už spolu prošli nejednou bitvou, za úkol přijít na to, kdo za útokem stojí.

Přestože se ruiny města zdají na první pohled poněkud monotónní, oblíbí si je zejména příznivci taktičtějšího způsobu boje, neboť v Army of Two II: The 40th Day se v jako jedné z mála her dají najít skutečně logicky umístěná a uvěřitelná místa ke krytí. Je sice fakt, že pro tvůrce asi nebyl velký problém tato útočiště do rozstřílených ulic zakomponovat, nicméně to nic neubírá faktu, že máte při hraní dobrý pocit ze skutečně reálně působícího prostředí. A to neplatí jen o troskách betonu, ale i o uspořádání města (teď tedy spíše o uspořádání zbytků jeho základů). Ovšem nese to s sebou i jeden poměrně velký problém – nepřítel, o němž prakticky nic nevíte, vás rozhodně nehodlá nechat projít jen tak a na poměrně volném prostranství jste velmi snadnými cíli jeho dost brutálních zbraní. A ocitnout se pod palbou protitankových raket skutečně není žádný med.

Naštěstí ani jeden z obou hrdinů není žádný zelenáč a s podobnými situacemi si dvojice herních postav poradí poměrně lehce. Opravdu skvělý kooperační systém z jedničky se v Army of Two II: The 40th Day nijak výrazně nezměnil, což je ovšem dobře. I v druhém díle Army of Two se s živým kolegou můžete spojit buď online, nebo si hrou projít přes vertikálně rozdělený monitor (přestože toto řešení nevypadá jako nejšťastnější, je až překvapivě funkční, zejména u monitorů s poměrem stran 16:9 či 16:10). Vzájemné krytí, kombinace schopností obou hrdinů a především dvojitá palebná síla se vzhledem k rozsáhlosti a ploše bitevních map velice cení. Takřka geniální a přitom naprosto primitivní je systém přelévání zájmu nepřátel, kdy se postupně celá četa protivníka začne soustředit na aktuálně střílejícího hráče a díky tomu se ten druhý může nepozorován přesunout na vhodnější pozici. Nejenže vám dává prostor pro určité taktizování, ale hodně také přidává na záživnosti větším přestřelkám. Přestože opět nastanou momenty, kdy budete muset postupovat odděleně, většinu herní doby stráví spoluhráči bok po boku, s občasnou asistencí počítačem řízeného vojáka.

Pokud náhodou neseženete vhodného živého parťáka, lze si samozřejmě Army of Two II: The 40th Day vychutnat i po boku počítačem řízeného spoluhráče a v žádném případě se nemusíte bát nějaké frustrace z „tupého“ chování vašeho spolubojovníka. Částečně jej můžete usměrňovat pomocí trojice taktických příkazů, o jeho poloze vás opět informuje sada specifických ikon a navíc je umělá inteligence v této hře na velmi slušné úrovni a v některých lokacích se dokonce může stát, že bude mít váš nehratelný kolega díky „znalosti terénu“ navrch. Zejména se jedná o spletité mapy, mezi něž patří třeba Šanghajská zoologická zahrada či přilehlý park, nebo třeba komplikované zbořeniny velkých nákupních galerií. Zde se při troše invence a hledání dá nalézt vedlejší cesta či zkratka, která může usnadnit průchod lokací nebo umožnit vpád nepříteli do zad, což se zejména při početní převaze dost vyplatí. Army of Two II: The 40th Day logicky tyto malé zlehčováky docela umně maskuje a je klidně možné, že si jich ani nevšimnete.

Pakliže jich však dokážete využít, získáte převahu a možnost naplno prozkoumat všechny možnosti eliminace nepřátel, které jsou v Army of Two II: The 40th Day ještě zábavnější a rozsáhlejší než v jedničce. Pokud narazíte na dvojici stráží, nabízí se logicky možnost dopravit oba současně, známá již z jedničky. Ale dvojka jde mnohem dále a kromě tichého kosení pomocí nových zbraní s tlumičem přináší i možnost ušít na nepřítele boudu. Když jeden ze dvou vojáků vkráčí do středu bitevního pole s rukama nad hlavou a křičí na nepřátele, aby nestříleli, že patří k nim, druhý začne na odkryté protivníky pálit z krytu a kamarád v zádech nepřítele samozřejmě nezůstává pozadu.

A to zdaleka není vše. Pokud narazíte na poflakující se skupinku nepřátel (či na stráž hlídající rukojmí), dostává se vám do rukou další možnost efektní a úsporné likvidace. Díky GPS, již mají oba z dvojice vojáků integrovanou do helmy, zjistíte nejen polohu nepřátel, ale i jejich hodnosti. A k čemu to? Pokud se vám podaří odpravit nebo alespoň znehybnit velitele jednotky (nejvyšší šarži), zbytek dá poslušně ruce vzhůru a pak není nic snazšího, než je popravit nebo svázat. Za osvobozování rukojmích vás samozřejmě čekají příjemné bonusy, mnoho použitelného vybavení se také nachází v hlídaných pancéřovaných bednách. Za peníze z misí svou výzbroj a výstroj dále šperkujete a tím se stáváte stále suverénnějšími pány bojiště. Nabídka doplňků zahrnuje i několik stylových kousků, jako šroubovák, použitelný místo bajonetu.

Graficky je Army of Two II: The 40th Day na výši a ani co se týče celkového provedení hry, není si na co stěžovat. Když k tomu připočteme skvělou hratelnost, která se snad oproti už tak skvělé jedničce ještě zlepšila, množství vtipných detailů a především nevšední zážitek z kooperace na bitevním poli, je jasné, že máme co dělat s titulem, který rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co letošní rok v oblasti herních novinek přináší.

Army of Two II: The 40th Day v eshopu TopHry.eu

• Army of Two II: The 40th Day (XBOX360))
• Army of Two II: The 40th Day (PS3)
• Army of Two II: The 40th Day (PSP)

Vývojáři Napoleon: Total War předkládají jako prémiový datadisk k Empire: Total War, avšak ačkoliv z něj Napoleon: Total War vychází, k jeho vychutnání nepotřebujete Empire znát ani vlastnit. Hra totiž funguje samostatně a také se jako samostatná tváří. Nechybí zde tradičně výborný tutoriál, který mají tvůrci série skutečně skvěle „zmáknutý“ a na rozdíl od některých jiných her vás v Napoleon: Total War skutečně naučí vše potřebné. Včetně něj jsou pro vás připraveny čtyři kampaně a jak již je z názvu patrně, děj nové Total War nebude jako tradičně ohraničený obdobím či válkou, ale komplexně zmapuje kariéru jednoho z největších stratégů všech dob, tělem malého Napoleona Bonaparte.

Napoleon: Total War je velmi dobrou hrou a povinností pro sběratele a příznivce série, avšak díky skvělému tutoriálu a také díky tomu, že přebírá vše dobré od Empire: Total War a navrch přidává multiplayer, dobře zabaví kteréhokoliv příznivce strategie.

To ovšem znamená poměrně velkou změnu v koncepci herní kampaně, v Napoleon: Total War se nedočkáte obvyklé volnosti, ale hra vás naopak povede tam, kam to bude třeba. Důvody pro to jsou zcela prosté, scénář Napoleon: Total War píší samy dějiny a v rámci zachování autenticity (a samozřejmě proto, aby vůbec bylo možné projít celým Napoleonským obdobím) je tedy celá kampaň poměrně přísně nalajnovaná. Hratelnosti a záživnosti Napoleon: Total War to naštěstí mnoho neubírá a odměnou za toto malé příkoří bude hráčům skvělý pocit, jaký pravděpodobně zažíval Napoleon, když postupně v bitvách drtil celou Evropu a část Afriky.

Ale kampaň si nebudete užívat jen v kůži Napoleona, v poslední kapitole vám dá hra vybrat z jednoho ze čtyř národů, tvořících protinapoleonskou koalici. A jak je u této série zvykem, poslední bitva bude skutečně grandiózní. Napoleon: Total War totiž, přestože přináší spoustu nového a atraktivního obsahu, který z něj dělá prakticky jinou hru, funguje na naprosto stejném základu jako Total War. Stejný je samozřejmě i engine a tak se obě nejen podobně hrají, ale i podobně vypadají. Nelze však říci, že by to bylo něčemu na škodu – naopak, hráči, kteří nikdy nepřišli se série do styku ocení logické, promyšlené a intuitivní ovládání, jež se podařilo tvůrcům za roky vývoje vypilovat k dokonalosti, no a ti zkušení zase mohou plynule přejít z Empire na Napoleon: Total War a krom kampaně nepoznají rozdíl.

Zachovány zůstaly také aspekty, kvůli nimž je série Total War tak ceněna – tedy pokročilý model mikromanagementu, díky němuž si připadáte jako skutečný vojevůdce. A to se vším všudy. Napoleon: Total War vám rozhodně nic nedaruje a taktické chyby si vybírají svou daň. Naštěstí hra velmi dobře dává najevo, kde že se stala chyba a i nováček si, potom, co se párkrát spálí, dokáže vytvořit bojeschopné vojsko, použitelné proti jakémukoliv nepříteli.

Samozřejmě vaši vojáci potřebují nějaké zázemí a tak vás nemine ani budování infrastruktury, investice do výzkumu a podobně. Nejde sice o tak důležitý aspekt jako třeba v Age of Empires, ovšem bez odpovídajícího základního tábora se zkrátka neobejdete. I v Napoleon: Total War je systém výzkumu a vylepšování budov dosti motivující a pocit, který zažijete v roli vojevůdce, jehož skvěle přezbrojená armáda zdecimuje vojsko protivníka, je silně návykový. Hlavně z počátku však nebude vítězství v bitvě nic častého, neboť AI počítačových protivníků je na velmi dobré úrovni a jejich moc se zdá být prakticky neomezená. O to větší však bud vaše potěšení z první a každé další vyhrané bitvy.

A potěšení je snad dvojnásobné v případě, že hrajete proti kamarádovi či jakémukoliv jinému živému hráči. Napoleon: Total War totiž nově přináší podporu multiplayerového hraní, díky čemuž se výrazně prodlužuje již tak slušná herní doba a hráč má nově konečně kde zúročit poctivě sbírané zkušenosti z kampaně.

Jak bylo zmíněno v úvodu, Napoleon: Total War stojí na základech Empire: Total War a výraznou změnou tak neprošla ani grafika a výtvarné ztvárnění hry. Zmínit musím stylizaci do napoleonského hávu, jinak vypadá bitevní pole (snad až na uniformy vojáků) takřka stejně jako v Empire. Ovšem nenajde se snad nikdo, kdo by to pokládal za chybu. Vždyť o grafiku v žánru strategických her nejde a navíc je Napoleon: Total War na velmi slušné úrovni jak při pohledu zdálky, tak při větším zoomu.

Napoleon: Total War v eshopu TopHry.eu

• Napoleon: Total War (PC)

Nový Alien versus Predator reinkarnuje jeden z nejlepších počinů v dějinách počítačových her a výsledek je nad očekávání dobrý. Ostrý kontrast divokých vetřelců, chladnokrevných predátorů a poněkud znevýhodněných lidí je zkrátka vděčné téma, ale musí se umět prodat – což tato hra bezesporu umí. Alien versus Predator

A právě tento nápad se stal nosným prvkem nejslavnějších vetřelecko-predátorských her, nazvaných jednoduše Alien versus Predator. Kromě mrazivé atmosféry a adrenalinového běsnění v kůži nebezpečných zabijáků však tato hra (a její pozdější pokračování) přinesla ještě jeden veledůležitý prvek, a totiž tři skvěle zkombinované a navzájem vymezené rasy. A nový Alien versus Predator pokračuje zcela v duchu svých předchůdců, což je jedině dobře.

I samotní tvůrci nového Alien versus Predator uznali, že ačkoliv je první hra tohoto jména stará více než deset let, její kvality zpracování dodnes nikdo nepřekonal. A protože tito vývojáři nechtěli být jen další partou, co si na „vylepšování“ konceptu Alien versus Predator vyláme zuby, zvolili cestu nejmenšího odporu a pustili se do pečlivého a citlivého přepracovávání, nebo lépe řečeno restaurování staré hry do formy, která vyhoví požadavkům dnešního hráče. A to rozhodně není nic, co by hru nebo její tvůrce sráželo -  ba naopak, protože dnes již můžeme říci, že svou práci zvládli opravdu skvěle.

Pokud jste tedy patřili k těm, kdo si oblíbili starý Alien versus Predator, hraní toho nového vám přivodí stav déjà vu. Ale ani tentokrát to vůbec není na závadu, naopak si někteří z nás jistě rádi připomenou doby herního pionýrství a také časy svého mládí či dětství. Ovšem na tohle všechno zapomenete v okamžiku, kdy nastane první infarktový úlek. A těch je i v novém Alien versus Predator požehnaně. Především tedy v roli mariňáka, který, ačkoliv v konkurenci lidí by těžko hledal přemožitele, oproti monstrům poněkud zaostává. O protože se ke své smůle nachází v domovině predátorů a na záda mu dýchají kvanta vetřelců, jejichž probuzená královna není zrovna příznivě naladěná, bude příslušníkům lidské rasy pořádné horko. To je ve zkratce celý příběh Alien versus Predator, pokud jste čekali něco o rozsahu menšího eposu, jste na špatné adrese. Avšak o příběhu nikdy Alien versus Predator nebylo a nebude. Tady jde především o akci, velice zábavnou a atmosférickou akci.

Stejně jako dříve i nyní se postupně podíváte na herní svět z pohledů všech tří ras a nutno říci, že každá z nich má hodně co do sebe. V roli člověka je to především zmíněná úzkost, kterou vyvolává zdánlivě prázdné potemnělé okolí. Každý sebemenší šelest vás donutí zběsile uskakovat a rozhlížet se po podlaze, stěnách i stropech.

To vše jsou totiž místa, odkud lze čekat útok neuvěřitelně pohyblivých vetřelců. Ano, v roli tohoto slizkého mimozemského tvora nebudete zdaleka limitováni pohybem jen po zemi. Díky velice zdařilé animaci se lezení po stěnách, stropech, šachtách a podobných místech stává skutečným požitkem a rychle se střídající horizonty na vašem monitoru nepřestanou jen tak bavit, stejně jako brutální likvidace protivníků obou ras. Ikdyž si více smlsnete na nebohém člověku (to se týče především efektních triků s kostěným ocasem, opatřeným nehezkými trny), souboje s až strojově přesným a nebezpečným predátorem jsou také lahůdkové. Ačkoliv predátoři se soustředí především na eliminaci lidských narušitelů (proti nimž se skvěle hodí jejich trny či skrytá čelist a predátorova oblíbená hračka, lidská páteř, kterou dokáže hravě přelomit či dokonale vypreparovat z těla), jakmile jsou konfrontováni s vetřelci, dlouho s obranou neotálejí.

A souboj vetřelce s predátorem, to je teprve ta správná řež. Nový Alien versus Predator se zdaleka neomezuje na jediné, stále se opakující kombo, naopak, každá z ras má naprosto odlišný styl boje, v němž figurují jak útočné, tak obranné zákroky. Jako člověk máte jasnou výhodu v boji na dálku, protože palebné zbraně, jež může mariňák nést nanejvýš tři a které mají neomezený počet nábojů, vám pomohou eliminovat obě monstra dřív, než se přiblíží. Problém však je, že obě se umí přiblížit doslova smrtící rychlostí a jakmile jsou u vás, rozhoduje jen hrubá síla. Často tak bude vetřelčí vzdušná akrobacie nebo naopak chladnokrevný zásah od predátora to poslední, co spatříte.

Naštěstí je obtížnost a hratelnost všech tří ras geniálně vyvážená, za což patří tvůrcům velké uznání. Bavit se tak budete neskutečně v kůži kteréhokoliv tvora, a protože pokaždé půjde o zábavu zcela jiného charakteru, Alien versus Predator vás bude bavit skutečně od začátku do konce. Napomáhá tomu také mnohem přívětivější ovládání a intuitivnější interakce s herními prvky, stejně jako drobná vylepšení v podobě navádění u predátora či nekonečná životnost baterky mariňáka.

Snad není třeba příliš zmiňovat špičkovou grafiku, která si nezadá s nejhezčími hrami dneška, a přesto si uchovává kouzlo svých starých sourozenců. Všechny animace, a že jich není málo, jsou kvalitně zpracované a tak akorát efektní. Co však musím vypíchnout, je skvělá hudba a ozvučení celkově, díky němuž budete často kontrolovat spodní prádlo. Atmosféra dokáže být skutečně mrazivá a hra vás vyleká vždy, když to neméně čekáte.

Alien versus Predator je neskutečně zábavnou, šťavnatou, brutální, rychlou a adrenalinovou akcí a současně jednou z nejatmosferištějších her všech dob. A tato geniální kombinace funguje dnes stejně dobře jako před deseti lety a dělá Alien versus Predator tím, čím je a být si zaslouží – herní legendou.

Alien versus Predator v eshopu TopHry.eu

• Alien versus Predator (PC)
• Alien versus Predator (PS3)
• Alien versus Predator (XBOX360)

Bioshock II je z těch her, které nepotřebují přinášet takřka nic nového, protože jim zkrátka stačí čerpat z původní hry. Dalšími podobnými kousky jsou například rovněž výtečná série S.T.A.L.K.E.R. či God of War. Všechny tyto hry mají společnou jednu věc, a tou je velice vysoká kvalita a „výtěžnost“ původní hry. U všech těchto sérií se jejich pokračování obešla bez významnějších inovací a spokojila se s pilováním stávajícího nosného konceptu, a přesto se stále jedná o výborné hry. Stejnou cestou se rozhodli jít i tvůrci Bioshock II a teď již můžeme s určitostí říci, že jim to vyšlo.

Minimálně stejně dobrý jako původní díl, ze kterého tak bohatě čerpá, a přesto natolik jiný, aby stálo za to si ho koupit – Bioshock II.

V původním Bioshock jsme se podívali coby náhodný návštěvník do utopického podmořského světa Rapture, vytvořeného výkvětem lidského intelektu. Přední světoví vědci a umělci si toužili stvořit vlastní svět, v němž nebudou obtěžováni malostí plebsu, jinak brzdícího jejich tvořivost. A jak už to tak bývá, pýcha předchází pád, a ani v případě podvodního projektu tomu nebylo jinak. Vědci, opojení novou možností manipulovat s DNA, kdy se mohl obyčejný člověk za pomoci jisté drogy naučit několika kouzlům (ano, to jsou ony schopnosti, které vědci nazývají „plasmidy“), se stanou obětí vlastní ctižádosti a jejich výtvory, ať již na biologickém, či mechanickém základě, se jim v zápětí vymknou z rukou a převezmou vládu nad podmořským světem.

V Bioshock II se vracíte do světa Rapture, avšak tentokrát v poněkud jiném postavení. Zatímco minule jste se zde ocitli omylem a bázlivě se kryli v každém stínu a modlili se, abyste nenarazili na největší hrozbu podmořského světa, v Bioshock II se vtělíte do své bývalé noční můry – obrovského a neuvěřitelně silného tvora/stroje, zvaného Big Daddy. Tento mechanický likvidátor tvoří nerozlučnou dvojici s malou holčičkou, takzvanou Little Sister, která mu pomáhá jako sběračka Adamu, oné zmiňované drogy. První úkol po příjezdu do podmořského města je tedy jasný – obstarat si svou holčičku.

Teprve potom nastává to pravé herní peklo. Vaše Little Sister vás sice neomylně povede k dalšímu mrtvému tělu, které může, ale také nemusí obsahovat Adam, pro který vás poslal váš nový průvodce, vlastník podniku na výrobu plasmidů, Sinclair. Ten vás bude provázet pouze coby hlas v rádiu a čas od času udělovat zpřesňující instrukce. Cílem vaší akce e nasbírat dostatečné množství Adamu k tomu, aby bylo možné ohnivým plasmidem rozpustit ledový blok, který se rozkládá přímo uprostřed hlavní dopravní tepny světa Rapture a ztěžuje tak lidem znovuzískávání kontroly nad městem.

Ovšem můžete si být jisti, že u žádného z hledaných těl nebudete sami. Původní obyvatelé Rapture, nyní poněkud pozměnění mutací, na vás útočí ze všech stran a všemi způsoby. Tito kdysi lidé jsou na Adamu závislí a bez jeho dávky se ocitají na prahu smrti, není tedy divu, že se rvou, jako by neměli co ztratit.

Naštěstí coby Big Daddy rozhodně nejste bezbranní. Právě naopak. Big Daddy doznal v Bioshock II několika vylepšení a je nyní ještě smrtonosnější než kdy dřív. Přibyla mu jakási odpalovací věž, z níž vylétají miniaturní samostatné střílny, jejichž rozmístěním po okolí si ušetříte moment překvapení ze strany nepřátel. Další novou vychytávkou je možnost používat plasmidy a fyzické zbraně současně. A kombinace Big Daddyho vrtáku a útoku energií plasmidu je skutečně velkolepá.

Navíc je tu opět možnost využít jinak vám škodícího bezpečnostního systému světa Rapture ve váš prospěch. Díky jakýmsi elektronickým šipkám můžete přinutit bezpečnostní kamery, které jinak spouštějí poplach pokaždé, když se objevíte v záběru, aby pracovali pro vás a naopak hlásili přítomnost nepřátel a povolávali do zbraně strážce pořádku z dob, kdy ještě Rapture řídili lidé. Ovládnutí kamery je opět zajištěno minihrou, která je ovšem mnohem méně náročná (nebo frustrující, chcete-li), než v původním Bioschock. Právě k ní se totiž vztahovaly výtky nejčastěji.

Celkově tak máte v Bioshock II mnohem větší možnosti taktizovat než v jedničce. Stále se sice jedná především o akční řež, která je opepřená nově nabitou brutální silou, avšak nad herním světem teď máte mnohem větší kontrolu než dříve, kdy jste se cítili jako pramálo vítaný návštěvník či spíše štvaná zvěř.

Jinak ale zůstalo ze hry zachováno vše dobré, a to se týče znovu především ztvárnění světa Rapture. Ten je pořád velice impresivní, ikdyž původního dílu znalí hráči nebudou vystaveni stejnému šoku jako v původním Bioshock. Přesto je ale Rapture i v Bioshock II okouzlující a všudypřítomná zkáza mnohaleté práce stovek lidí je ztvárněna brilantně. Stejně tak pořád baví unikátní akustika podvodního světa a kroky či dunění, ozývající se neznámo odkud vás bude pořádně znejišťovat.

Bioshock II je celkově velmi atmosférickou hrou a třeba setkání s podmořskými dorostenkami, takzvanými Big Sisters, je velmi záživné. Praskající lampy, stíny na stěnách a dramatická hudba vyvolávají atmosféru, která by se dala krájet.

Stejně věrně jsou zprostředkována i morální dilemata, především tedy co se vašeho přístupu k malým holčičkám týče. Protože počet těl v jedné lokalitě je dost omezený a delší přesuny jsou co do množství nepřátel opravdu náročné, začne vám v hlavě hlodat myšlenka, zda by nebylo snazší zbavit se stávající holčičky, o niž se jinak musíte stále starat. Pokud si se svým svědomím hlavu nelámete, je pro vás volba jasná a navíc získáte o něco víc Adamu. Avšak musíte počítat s tím, že získat další holčičku od jiného Big Daddy také nebude snadné.

Skvělý herní svět, morální dilemata, ostré kontrasty mezi tím, co v Rapture nacházíte, to všechno jsou dobré prvky, které zůstaly zachovány z původního Bioshock. Když k tomu připočtete ještě vyšší míru akce, zábavnost pobytu v těle Big Daddyho a ještě o chlup lepší grafiku Bioshock II, dojdete k závěru, že je tato hra důstojným nástupcem prvního dílu a v některých ohledech ji snad dokonce překonává – a to už je co říci.

Bioshock II v eshopu TopHry.eu

• Bioshock II (PC)
• Bioshock II (PS3)
• Bioshock II (XBOX360)

Zakončení série přesně takové, jaké má být – velkolepé. Této hře nelze vytknout naprosto nic, snad s vyjímkou toho, že se jedná o poslední díl. Ve všem ostatním je naprosto skvělá a kdo si ji nezahraje, okrádá se o neopakovatelný herní zážitek. God of War III!

Nový God of War III se vůbec nesnaží o nějaké změny či překopávání původního konceptu. Tvůrci totiž naštěstí poznali, že by to byla veliká chyba, a tak se zřejmě poslední díl série nese v naprosto stejném duchu jako jeho předchůdci a namísto zavádění novinek jen piluje aspekty předchozích dvou dílů. A že má na čem stavět.

Znovu se tedy shledáváme se starým známým hrdinou Kratosem, válečníkem, bývalým bohem války a věčně vzteklým mstitelem, jemuž se už prostě zajedlo nečinně přihlížet tomu, jak si osud pohrává s ním a jeho blízkými, a který se nenechá zastavit ničím a nikým, ani samotným božstvem Olympu. Tedy především jimi ne, což ostatně dokázal v předchozích dvou dílech, kdy si podal právě dva z Řeckých bohů. Hora svalů pokrytá divokým tetováním a vyzbrojená hrozivými nástroji za sebou na své pouti nechává hektolitry krve a vypálené antické chrámy – a to doslova. Stejně jako předchozí dva díly je i God of War III především zběsilá řež, v níž většinu času rozmělňujete na drobno všechny okolo, a to nesmírně efektním a zábavným (pokud se tento přívlastek dá použít při zmínce masové vraždy)způsobem, který se navíc v průběhu hraní stále vylepšuje v závislosti na vašich preferencích pomocí dobře vyváženého systému bodů.

A je přitom jedno, zda se jedná o prosté měšťany nebo vyslance pekla – ikdyž těch druhých by mělo být více, zvlášť teď, když se Kratos rozhodl atakovat doslova post nejvyšší. V God of War III totiž nebude vaším cílem nic menšího než trůn samotného vládce všeho božstva, Dia. Je jasné, že se Zeus svého místa jen tak nevzdá a bude proti vám bojovat všemi způsoby.

K monstrům z předešlých dílů série přidává God of War III dalších několik novinek a výsledný repertoár protivníků je tak opravdu působivý. Přitom jsou jejich schopnosti velice individuální a na každého z nich platí trochu jiná taktika, takže se v žádném případě nejedná o další tupou rubačku, kde si vystačíte s mačkáním tlačítka pro atak. Právě naopak, God of War III vám bude, hlavně z počátku, slušně sukovat prsty na obou rukou. Tedy alespoň do chvíle, než si za jakési krvavé body, získané za co nejefektnější pobíjení protivníků, zakoupíte vylepšení některé z Kratosových schopností. A věřte, že právě tento jednoduchý RPG systém bude tím hlavním, co vás bude v průběhu celé hry nutit vymýšlet co nejšílenější kombinace bojových komb.

Odměnou za to bude skoro geometrickou řadou rostoucí nabídka útočných kombinací vašeho hrdiny. Když k tomu připočtete ještě několik kouzel, kterými se umí Kratos ohánět i v God of War III a která se dají kombinovat se zbraňovými útoku, dostanete neskutečné kvantum rozličných způsobů, jakými někoho připravit o život.

A přitom si to díky skvěle zvládnutému ovládání ani neuvědomíte. Zkrátka budete intuitivně kombinovat útoky, které znáte již ze začátku hry a God of War III je nenápadným způsobem spojí do šíleného víru čepelí. Navíc jsou speciální komba zobrazovaná na obrazovce, nově také podle toho, kde se které tlačítko fyzicky nachází na ovladači. Zkušeným matadorům to nevadí a nováčkům či příležitostným hráčům ušetří nejedno mrsknutí ovladačem o zem.

Především při boji s bossy, kteří jsou ještě monstróznější než kdy dříve a je jich také více. Herkules, Hádes nebo třeba gigantický titán Kronos jsou jednou z příčin velice četných „WOW“ momentů, jichž zažijete v God of War III skutečně požehnaně. Svou zásluhu na tom má i samotný herní svět, který je v každém díle série ještě o kousek velkolepější a propracovanější. Leveldesign je takřka geniální, prostředí se mění tak rychle, že prostě nemá šanci začít nudit a co je nejlepší, každý další úsek úchvatného antického světa vypadá ještě lépe než ten předchozí. Navíc vás God of War III pravidelně navnadí k dalšímu postupu hrou při výhledech na planinu, na níž zuří boj stvoření, jejichž velikost se prostě vymyká lidskému chápání, a vy tak nějak od začátku tušíte, že právě proti nim se v samém závěru postavíte.

Přitom se v každém levelu setkáte s alespoň jednou logickou hádankou či kombinační překážkou, které sice nejsou nijak složité, ale dají vám na chvíli vydechnout, což se při zhruba desetihodinovém řádění občas hodí. Navíc zde dostanete prostor procvičit si hopsání ve vertikální rovině, které upotřebíte především v druhé polovině God of War III.

Na závěr jsem si tradičně nechal hodnocení grafiky. Jak jste mohli poznat z obrovské koncentrace superlativů na řádcích výše, God of War III je jednou z nejlépe vypadajících her současnosti a je až neuvěřitelné, co dokáže vyždímat z hardwaru konzole PlayStation 3. Zvlášť, když si uvědomíte, že naprosto stejně detailně jsou díky Full HD rozlišení propracování vaši soupeři, Kratos, ale i monstra pohybující se kdesi v dáli při obzoru.

Co říci závěrem? Asi jen to, že pokud vlastníte konzoli PlayStation 3, byl by hřích nechat si tuto superskvělou hru ujít, a naopak, pokud jste si zahráli alespoň jeden z předchozích dílů God of War, měli byste začít o koupi PlayStation 3 uvažovat.

God Of War III v eshopu TopHry.eu

• God Of War III (PS3)

Výtečná a velice zábavná akce, která těží z kooperace bratrské dvojice, neobvyklého prostředí a disponuje velice vydařenou grafikou i dubbingem – Call of Juarez: Bound in Blood

Call of Juarez: Bound in Blood se očividně poučil z chyb svého staršího sourozence a přesto, že mu dějově předchází (jedná se tedy o takzvaný prequel, jejichž oblíbenost v poslední době opět roste), zpracováním je o velký kus dále a téměř mu není co vytknout.

Vše dobré totiž zůstalo zachováno – opět se tedy podíváme na nový kontinent v dobách drsných pistolníků a podlých banditů, a opět nás hra vtělí střídavě do dvou hratelných hrdinů. Jedním z nich je reverend Ray, tedy ten ostřejší z původní dvojice, a tím druhým je jeho bratr Thomas. Tento rodinný tandem hratelných postav doplňuje třetí bratr, mladičký William, kterého však řídí počítač a po většinu času se jen táhne za staršími bráchy jako „ocásek“, protože se zbraněmi si příliš nerozumí. Novinkou oproti původnímu Call of Juarez je také ženská postava, velmi přitažlivá Marisa.

Celá tato banda se, jak již bylo řečeno, potlouká po Amerických, tehdy ještě pustých, pláních v období těsně po začátku občanské války. Oba bratři v této válce bojují za konfederaci, ale záhy dezertují, aby se vydali hledat poklad. A tady také začíná vaše putování, během nějž se samozřejmě nebudete moci jen v poklidu kochat západy Slunce nad pouští, do cesty se vám totiž budou stavět jak bandité a hrdlořezové, tak vojáci obou znepřátelených stran – jedni ve vás vidí nepřítele a druzí dezertéra. O přestřelky tedy rozhodně nebude nouze a navíc jsou v Call of Juarez: Bound in Blood pojaty velice zábavně, a tak ani po pár hodinách hraní nehrozí stereotypem.

A pokud by se přece jen někdo začal nudit, Call of Juarez: Bound in Blood nabízí také několik doplňkových aktivit, jako jsou šikovně a nenásilně zakomponované stylové minihry. Pokud máte rádi westernové rozstřely, kdy dva kovbojové tasí kolty na zvuk zvonu a během pár sekund si vymění celý zásobník olova, budete si u Call of Juarez: Bound in Blood chrochtat blahem. Zejména tato doplňková hříčka je totiž velice dobře propracovaná, ovládání je nápadité a klade velké nároky na rychlost hráčových reflexů.

A také na kvalitu výzbroje. Ta bude z počátku samozřejmě nevalná a se zbraněmi, které vypadávají ze zabitých nepřátel, si také příliš nepolepšíte. Naštěstí je v Call of Juarez: Bound in Blood šikovně implementován jakýsi tržní a vylepšovací systém. Za peníze, které také sem tam naleznete u padlých protivníků, si tak můžete koupit vzhledem i atributy daleko lepší kvéry, mezi kterými nechybí ani perličky jako brokovnice na boj z blízka, anebo naopak jakýsi předchůdce dnešních odstřelovačských pušek s gigantickou optikou, s nimiž se stanete postrachem divokého západu.

Ale vězte, že to nepůjde nijak rychle, neustále totiž musíte (nebo byste ve svém zájmu alespoň měli) udržovat rovnováhu ve výzbroji obou bratrů, protože zatímco budete v kůži jednoho z nich procházet danou kapitolu (Call of Juarez: Bound in Blood vám většinou dá vybrat, který z nich to bude), ten druhý vám bude krýt záda. A díky pokročilé umělé inteligenci to bude dělat skutečně dobře. Navíc má každý ze sourozenců trochu jiné přednosti, díky čemuž dosahuje Call of Juarez: Bound in Blood solidní variability a znovuhratelnosti. Ray je vybaven jak standardní puškou, tak dvěma kolty, s nimiž je velice nebezpečný na kratší vzdálenost proti přesile. Také je zvyklí řešit problémy silou, takže pokud narazíte na zamčené dveře, či zamřížované okno, je to práce pro reverenda.

Oproti tomu Thomas si s kolty moc nerozumí a mimo pušky má ve své výbavě luk a vrhací nože. Přestože se může luk vedle palných zbraní zdát zbytečný, mnohokrát se hodí při tiché eliminaci protivníků. Thomas umí také zacházet s lasem, díky němuž se snadno dostane na nepřístupná místa, kam posléze vytáhne i Raye. Zkrátka, kooperace funguje v Call of Juarez: Bound in Blood výtečně.

Ovšem nastanou i momenty, kdy zůstanete osamoceni, což hru ozvláštňuje a ještě více potlačuje možnost stereotypu, stejně jako vymykající se mise, při nichž třeba osedláte koně a budete nepřátele kosit v plném trysku úzkým koridorem. U Call of Juarez: Bound in Blood se opravdu nebudete nudit ani na okamžik, jde o prvotřídní akci.

Řemeslné zpracování celé hry je opravdu velmi vysoké úrovni, počínaje hezky stylovou grafikou a ozvučením, přes výtečný dubbing všech postav až po optimálně detailní fyziku, díky níž není problém využít možnosti, které herní prostředí nabízí – pokud se nepřítel kryje za dřevěnou ohradou, stačí pár přesných výstřelů a dřevo se roztříští. Potěší i možnost využít petrolejové lampičky coby základ malého požáru, který spolehlivě protivníka rozhodí.

Call of Juarez: Bound in Blood v eshopu TopHry.eu

• Call of Juarez: Bound in Blood (PC)
• Call of Juarez: Bound in Blood (PS3)
• Call of Juarez: Bound in Blood (XBOX360)